PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Jak již zaznělo v komentáři k Smutnému medvídkovi, jsou to „detektivky, kde hlavní hrdinové sbírají plyšové medvídky. Nic víc, nic míň…“ No, trochu víc přece jen ano; jsou to velice dobré detektivky, a pokud jde o ty medvídky, oni je nejen sbírají (mají jich přes 500, no a co, sbírá se všechno možné i nemožné, tak proč ne zrovna medvídci), oni je i sami vyrábějí. Popis výroby medvídků (ruční, každý kus je originál – například Brad Lyon, poté co s úspěchem vytvořil „Drsného Méďu“ s podobou Clinta Eastwooda, se pouští do výroby série podle postav z dalších oblíbených detektivních seriálů) a přípravy na jejich prodejní výstavy spíše odlehčuje atmosféru, není toho zase přesmoc a není to úplně bez zajímavosti, v samotné detektivní linii pak medvídci jsou jakýmsi katalyzátorem kriminální zápletky.

Souhlasím i s názorem, že autor se svými příběhy „snaží zaujmout spíše starší věkovou kategorii, která sedí doma v křesle a nechápavě kroutí hlavou nad tím, jak je ten svět dneska zkaženej.“ Neboli – jak praví jedna z upoutávek na obálce Medvídka s falešným srdcem – „Pochoutka pro ty, kteří mají raději trochu plyše než spoustu krve.“ Šedesát už mi dávno není a nic s tím nenadělám, takže mně se tahle série, byť trochu proti vlastnímu očekávání, docela líbila. Je přiměřeně akční, hlavní postavy jsou přiměřeně sympatické (i když vztah manželů Lyonových je natřený na růžovo až tak, že to prostě nemůže být pravda – takhle žádné manželství, ani to nejšťastnější a nejspokojenější, nefunguje), ostatní postavy jsou někdy až vzorově černobílé, a zejména v „Medvídkovi s falešným srdcem“ je i na můj vkus přespříliš moralizování (v závěru Brad vraha doslova ukecá k slzavému přiznání). Čeština překladu stylisticky velmi slušná, překlepů tentokrát pomálu, bohužel opět u tohoto nakladatelství a jeho dvorní překladatelky faktické chyby a nepřesnosti, zde zejména záměna stop a palců („naaranžovala na stolek dvacet stop vysokého medvídka…“, „Vždyť je o dobrých šest stop menší než ty…“), a ani „Teddy Bear“ – starší generaci známý ze stejnojmenného megahitu Barbary Fairchild, u nás Tučný & Rytíř jako „Chtěl bych být medvídkem“ – se rozhodně nepřekládá jako „Rooseveltův medvídek“

Výborná detektivní kniha plná zajímavých povídek, stylem připomínající Rexe Stouta s jeho Nero Wolfem. Lord Darcy a jeho doba je plná zločinů, ale ne takových jako dnes, Garrett vše umístil do alternativní viktoriánské Anglie, kde je vše elegantnější a podané laskavým jazykem s příměsí jemného humoru.

Najlepšia historická detektívna séria ever.

Hodnotit dvě (zatím) česky vydané knihy jako sérii je počin trochu riskantní, ale aspoň pár stručných postřehů. Již knihy jako takové působí lákavě – kvalitní vazba, kvalitní papír a dokonce šňůrka na založení, což se dnes už téměř nevidí, překlad „netahá za uši“. Detektiv, který, kurňa, nejenže není neomylný, ale  – na rozdíl třeba od Poirota – si to o sobě ani nemyslí, kocour je OK, zato tetička Mirabelle je téměř z rodu manželek poručíka Columba či inspektora Jappa, říkám téměř, neboť například ve „Vraždách právníků“ se na stranách 182–3 zjeví in persona a dokonce pronese několik s dějem nesouvisejících vět. Detektivní stránka – případy zajímavé, zejména ve „Spřízněnosti krve“, poměrně akční, spíše tedy klasická drsná škola, řešení logická, k tomu řada vtipných hlášek, takže se dá říci, že kdo to koupí neprohloupí…(v Tes­cu momentálně v akci za 79 Kč/kus)

Dvě detektivky u nás vcelku neznámé autorky se objevily v Levných knihách za na dnešní dobu směšných 29 Kč/ks, což ale – jak se v tomto případě potvrdilo – nemusí vždy nutně být záruka nekvality. Obě knihy řadím mezi to lepší, co – aspoň pokud se novinek týče – se v posledním desetiletí na trhu objevilo. Série o dvou knihách se sice hodnotí dost těžko, ale budiž. Oba příběhy jsou poměrně akční, odehrávají se v Chicagu, tedy zařazení do drsné školy – mám na mysli tu klasickou chandlerovskou – se nabízí a asi i odpovídá. Hlavní hrdinka obou knih, vyšetřovatelka pojistných událostí na volné noze DD McGilová, je normální ženská, která krom lehké alergie na svá křestní jména („neptejte se mě, co to DD znamená“) netrpí žádnými mindráky ani přehnanou samomluvou. Detektivní zápletky se vždy odvíjejí ve dvou souběžných, víceméně však jen velmi volně souvisejících liniích – jedna se točí kolem vzácných uměleckých artefaktů, na něž mají zálusk mnozí – a někteří přitom neváhají sáhnout i k vraždě, druhá má vztah ke světu počítačů či spíše počítačových programů, ale je podána tak, že i laik (tedy i já) pochopí, oč zhruba jde. Chování sledovatelného počtu postav z obou stran barikády je přehledné a má svou logiku, snad jen závěr Pokladu skotské dračice mi přišel poněkud hektický. Obě knihy se mně četly lehce i díky v obou případech svižně ubíhajícímu a poměrně zajímavému ději, samozřejmě s několika mrtvolami (nakonec co by byla detektivka bez pořádné vraždičky), ale bez projevů sadismu, putýnek krve na stěnách atp, dobré češtině překladů a přiměřené délce…

V detektivním žánru není mnoho sérií, na nichž se (samostatně) podílejí dva či více autorů. Čtenář u nich ale zpravidla – vědomě či podvědomě – očekává určitý stereotyp a obvykle nebývá zklamán: postavy Sherlocka Holmese a doktora Watsona co do vzhledu, charakteru, osobních zvyklostí, pátracích postupů atd. byly víceméně pevně stanoveny A.C.Doylem a dnes již početný zástup jeho následovníků se jich vcelku důsledně drží (snad s výjimkou Ilji Hurníka a jeho „Muzikálního Sherlocka“), Nero Wolfe a Archie Goodwin Roberta Goldsborougha se v ničem podstatném neliší od Nera Wolfa a Archie Goodwina, jak je stvořil Rex Stout. Soudce Ti v románech Frédérica Lenormanda se ovšem od toho van Gulikova liší poměrně dost – a nejen on, i další postavy z bezprostředního soudcova okolí, zejména jeho manželky a pobočníci. V prvních románech série – a zřejmě jen bůh a nakladatel ví, proč byly česky vydány v pořadí 4–1–5–2–7–3–8–6, charakteristika těchto postav ke škodě věci místy sklouzává až do karikatury, nicméně po trochu rozpačitém začátku Lenormandovi v pozdějších dílech zřejmě hlavní postava zachutnala a „jeho“ soudce Ti nabývá oproti poněkud suchému, komisnějšímu pojetí van Gulikovu jaksi lidštější rozměr, více je to zde cítit člověčinou, aktivnější roli v detektivní práci sehrávají i soudcovy ženy, zejména První dáma, a mám pocit, že tomuto autorovi – na rozdíl od jeho slavnějšího předchůdce – snad ani tak nejde o detailní přesnost historických reálií (kterou ostatně málokterý čtenář dokáže posoudit), zato však se psaním více baví, o čemž kromě poměrně hojných humorných pasáží nakonec svědčí i fakt, že spáchal již minimálně 17 dílů série, s van Gulikem tak „srovnal skóre“ a štafetu od něj převzatou nese vcelku důstojně. Zkrátka a dobře, dle mého mínění Lenormandův soudce Ti, oproti původnímu van Gulikovu, je sice dost jiný, ani lepší, snad ani horší, prostě jiný, a přirozeně chápu, že milovníkům či milovnicím románů páně van Gulikových může chvíli trvat přijít mu na chuť, asi jako s tím vínem, jež „zprvu trochu trpké zdá se…“ , ale já sám netrpělivě vyhlížím další díl…

Všech osm (zatím) dílů série vydalo nakladatelství Garamond. Téměř bezchybná redakční práce alespoň co se týče překlepů, interpunkce atp., ani čeština překladů není celkově špatná, nemohu se však zbavit dojmu, že žádný z překladatelů, kteří se zatím na této sérii vystřídali, nečetl naprosto nic z původní série Roberta van Gulika. Čínská jména jsou zde sice pochopitelně překládána z francouzštiny, to však neomlouvá nejednotnost jejich přepisu, kdy například soudce Ťi Žen-ťie je psán také jako Ťi Jen-tsi nebo Ťi Žen-ci, soudcovi pomocníci Ťiao Taj jako Ťiao Tchaj či dokonce Miao Tchaj, seržant Chung Liang jako Kchung, Hong Liang, případně „strážník Hong“, První (Druhá atd.) dáma je zde titulována jako „paní První“, „paní Druhá“ , jsou to všechno drobnosti, ale zbytečné drobnosti, které při četbě působí rušivě a asi těžko z nich vinit autora.

Moja najobľúbenejšia detektívna séria. Proste mám rád Asimova aj keď píše detektívky. Veľmi zaujímavo a prepracovane vykreslené svety. Najväčší kontrast je medzi prvou a druhou knihou. Postavy sú skvelé. Proste je to Klasika.

Moderná séria kvalitných románov. Som zmierený so supermanstovom Mitcha Rappa. Okrem toho nemám žiadne výhrady. Nie každý diel je na 5*. Séria (zatiaľ do 8. dielu) ako celok je pre mňa najlepšou žánrovou sériou v súčastnosti.

Série je zajímavá tím, že vlastně každý díl je poněkud jiný žánr- první se zaměřuje na špionáž, druhá na mezinárodní terorismus a třetí na válečné zločince (a pátrání po nich). Postavy Saula a Drewa jsou částečnými reinkarnacemi Morrellova supervojáka Ramba, s jeho pochybami a touhou po klidném životě v ústraní. Přestože se Morrell nedokáže vymanit z určitého schematismu, jedná se o bezesporu svěží thrillery, které nejsou pouhou bezduchou akční honičkou.

Možná by se mohlo zdát, že jsem na trilogii „Milénium“ až zbytečně přísný (viz komentáře k samotným knihám), ale záměr to rozhodně nebyl. Jsem přísný pouze na „halo-efekt“, který kolem ní nastal.

„Milénium“ je fantasticky čtivá oddechová četba s papírem šustícími postavami, které jsou striktně polarizované na ty dobré a zlé (jedinou čestnou výjimkou je Lisbeth Salanderová), avšak o nějakém přesahu se těmto knihám může jen zdát. Tedy pokud nepovažujete za přesah tvrzení, že „muži, kteří nenávidí ženy, jsou špatní“ a že „ženy by měly mít ve společnosti stejné postavení jako muži“.

Po dočtení celé trilogie nicméně dokážu pochopit, proč se z ní stal až takový bestseller, a velmi mě mrzí, že Stieg Larsson již zemřel. Nejen z čistě lidského hlediska, ale i toho sobecky čtenářského, protože by mě velmi zajímalo, jakým směrem by se „Milénium“ vyvíjelo.

Počáteční nedůvěra, s níž jsem bral knihu „3ד do ruky, se po pár desítkách stránek rozplynula natolik, že jsem první 4 díly série přečetl na jeden zátah. Po detektivní (a snad ani literární) stránce nejde o žádné veledílo, poměrně krotký, přesto však zajímavý děj se posouvá od jedné výstavy psů ke druhé, o chovu psů vůbec a pudlů zvláště se zde dozvíme opravdu hodně. Detektivní linie není v této sérii výrazně dominantní, nicméně zločiny mají svou logiku stejně jako jejich vyšetřování, hlavní postavy se chovají přirozeně a získají si sympatie čtenáře a kupodivu jsem ani nezaregistroval, že každý z prvních čtyř dílů má jiného překladatele. Pohodové čtení pro pejskaře pro nadcházející dlouhé zimní večery…

Přečetl jsem všechny knihy i povídky, které Dick Francis napsal, tedy i celou sérii s žokejem a soukromým detektivem Sidem Halleyem. K předchozímu komentáři: ano Francis není perfektní ani dokonalý jako knihy Agathy Christie, je proto s podivem, že získal 3 Edgary, 3 Dýky, cenu Agatha a titul Velmistra žánru :-D. Zřejmě se našlo dost lidí, kteří nepoznali, že vůbec neumí psát, jinak přece není možné, aby se dočkal více poct než „královna zločinu“… :-D

K sérii: ačkoliv jsou údajně všechny knihy identické, získal si Halley moji pozornost. Snad právě pro tu, dnes tak často přezíranou, čest a odvahu stát si za svým přesvědčením. Dick vložil do povahy svých hrdinů mnohé ze svého vlastního naturelu a Sid je oblíben milióny svých fanoušků právě pro tu lidskost, kterou dnešní společnost postrádá.

V souladu s dosavadními komentáři i já knihy této série řadím mezi to kvalitnější, po čem se v současnosti dá v subžánru historických detektivek sáhnout. V prvním dílu mi ani tak nevadilo, že hlavní hrdina je „vlezlej" právník (to jsou skoro všichni literární právníci – pátrači, Perry Masona nevyjímaje, jinak by toho asi moc nevypátrali) nebo „suchar“. Vadilo mi, že je tak trochu oportunista a trochu i zbabělec. Po přečtení dalších dílů – a ano, jsou opravdu lepší a lepší – musím říci, že se i Matthew Shardlake charakterově vyvíjí k lepšímu, a také, že jeho pozice mu snad ani nedává šanci chovat se v té pro život nelehké době jinak, než se chová – v podstatě pěšák v sevření mocných nepřátel a neméně mocných příznivců, kteří by ovšem v oné kruté hře zvané politika ani na vteřinu neváhali svého pěšce obětovat. Mimochodem příběhy vyprávěné Rogerem Shallotem ve stejnojmenné Dohertyho/Clynesově sérii a odehrávající se rovněž za vlády Jindřicha VIII., byť o nějakých 20 let dříve, mi ve srovnání s romány s Matthewem Shardlakem přišly mnohem odlehčenější, což může být dáno i tím, že jsou podávány s odstupem více než půl století, navíc ústy devadesátiletého poněkud cynického a chvástavého bonvivána, který dobou vlády Jindřicha VIII. proplul bez újmy na zdraví či na majetku. Závěrem jedno „kacířské“ doporučení těm, kteří se s Matthewem Shardlakem setkávají poprvé: pokud možno, začněte číst od druhého dílu, k tomu prvnímu se můžete vrátit později – historická dějová posloupnost je dosti volná, z detektivního hlediska jde o uzavřené příběhy.

Harry Bosh je samozřejmě jen jeden. Nejlepší polda. Ale je tady i nejlepší advokát. Haller. Jedna velká rodina. Moji kluci nejoblíbenější…

Bosh je můj TOP detektiv. Žádná kniha s ním není byť jen průměrná. Tohle je moje krevní skupina.

Naprosto úžasná série. Už dlouho se mi nestalo, že bych byl do knížek tak zažraný. Veliká škoda, že Larson již nežije a jeho série (která měla mít minimálně 10 dílů) nebude nikdy dokončena :(

Velice osvěžující četba v porovnání s četnými navzájem si podobnými thrillery (v podstatě připomínajícími fantasy v současném hávu), v nichž hrdina bez bázně a hany pátrá stylem „nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“ po historickém artefaktu, skrývajícím „tajemství, jež může ovládnout / rozvrátit svět“, v rádoby ušlechtilé snaze za každou cenu ho získat, případně aspoň zničit dříve, než se k němu dostanou mocichtiví nepřátelé. V této sérii čistých detektivek, v nichž se žánrově prolíná anglická a drsná škola, se podvádí, krade a vraždí z lidsky pochopitelnějších či chcete-li přízemnějších pohnutek – kvůli umělecké a/nebo finanční hodnotě skutečných uměleckých děl či jejich zdařilých padělků. Zajímavá prostředí muzeí, klášterů, restaurátorů, více či méně poctivých obchodníků s uměním. Zajímavá dvojice detektivů, zdánlivě poněkud nesourodá, ale dobře se doplňující a efektivní.

Hodnotenie sa týka prvých troch dielov. Je to jediná séria, kde som čítal každý diel v inom jazyku. Ide o knihy, ktoré asi nikdy nezostarnú. Každý nápad má svoje opodstatnenie a je využitý, žiaden nie je nadbytočný. Veď len Bourne-ova amnézia je najlepšia v histórii literatúry, ktorá umožňuje autorovi podávať príbeh vo vysokom tempe a držať napätie až do konca. Ako som už písal v inom komentári Jason Bourne je zaujímavá postava, ale len autorovo majstrovstvo ho povýšilo do výšok, kde sa nachádza. Určite nikomu neodporúčam začať sériu s knihou od Lustbadera.

Agentka získavajúca informácie, okrem iného, aj cez postel ako luxusná callgirl, no dobre. Ale pri spôsobe akým pracuje by neprežila prvú akciu… Každý chlap jej kľakne ku nohám po prvom dlhom pohľade a po prvom sexe jej vykecá takmer všetko co vie – no je lepšia ako Bond. Sumár – mám taký pocit, že ma v teenagerskom veku poriadne lomcovali hormóny keď ma to vtedy vcelku bavilo, po terajšom znovuprečítaní pár dielov dávam 4/10 len pre vcelku slušnú zábavu keď som bol sopliak a preto, že to čítal aj môj strýko, ktorý inak na knihy ani nesiahol :o)

Tahle série patří z literárního hlediska k tomu nej, co lze v žánru detektivního románu dnes najít. Její největší devizou ovšem je vhled do života v Číně v devadesátých letech, což je pohled fascinující a nám málo známý. Nutným předpokladem pro vychutnání této série je pochopení odlišného vnímání světa a také poetiky vyprávění, příběh má jiné tempo než jsme zvyklí a klade i důrazy malinko jinam. Čínská, a troufnu si předpokládát, že asijská literatura obecně, prostě vychází z jiných kulturních kořenů. A najde se zde i dost poezie, ale milovníci drsné školy neděste se, ve své podstatě jsou případy vrchního inspetora Čchena drsné až dost.

Je mi líto: Harry Bosch je jen jeden. A: Nesnáším právníky :-). I tak ale pořád gut, protože… je to Connelly. A film podle prvního dílu byl přeceněnej. Tedy ne, že by byla předloha o moc lepší :-)

Kdysi jsem byl z týhle série počůranej. Ale pak jsem se někde u šestý knihy zaseknul a vyprdnul se na to. Je to chirurgicky napsaná literatura, kde není nic navíc, nic nechybí… vlastně jo: chyběly tomu nějaký slabiny, život, srdce. A bylo to furt dokola stejný, což by ani tak nevadilo. Harryho Bosche si třeba užívám dodnes (i když v posledních letech stále míň a míň).

Zpočátku velké, velké nadšení, pak velké, velké rozpaky, a u posledního dílu už jenom velké, velké WTF?! Zkusím ještě „Delikátního Dextera“ a pokud se to nezlepší, půjdu od toho. Aktualizace 29.12.12: Šel jsem od toho :-)

Občas se (snad nejen mně) při četbě detektivky stává, že nám vrah chvílemi připadá sympatičtější než jeho oběť. Zde ovšem chtě nechtě sympatizujeme s hlavní postavou – nájemným vrahem Kellerem – od začátku do konce. První a třetí kniha série jsou koncipovány jako sled uzavřených epizod, ostatně řada z nich vyšla a vychází ve formě povídek v renomovaných antologiích, kniha druhá a čtvrtá závěrečná mají formu románovou. Vraždy, a že je jich požehnaně, jsem nebral jako cosi nepatřičného, spíše jsem s napětím a zájmem sledoval, jaký úkol (rozumějme „koho zabít“) před Kellerem stojí, jak se na jeho řešení připravuje a jak se s ním nakonec vyrovnává – především technicky, ale občas i z hlediska morálního. Cítíme přitom s Kellerem, stejně jako cítíme i s některými z jeho obětí, ale práce je práce…a má-li za něco stát, musí se udělat pořádně. Jedna z mých nejoblíbenějších sérií, ne-li vůbec nejoblíbenější, škoda, že má pouhé čtyři díly, na druhé straně možná právě proto si od první věty první knihy do poslední věty poslední knihy udržuje velmi vysokou laťku. Jak naznačují celkem věrné anotace k jednotlivým knihám, vedle nesporného spisovatelského mistrovství jednoho z velmistrů žánru (a poměrně kvalitního překladu) na tom má zásluhu absence jakéhokoli náznaku krutosti, sadismu či nechutných detailů, což je v současné detektivce/thri­lleru vzácností, přitom jak nájemný vrah Keller, tak celá série rozhodně nepostrádají lidský rozměr. Nakonec i poslední vraždy v celé sérii, jediné, které Keller páše nikoli na objednávku, ale ve vlastním zájmu, jsou z jeho pohledu postaveny v prvním plánu jako nezbytné odstranění poslední překážky v cestě za normálním životem, a motiv v podstatě zasloužené pomsty za „past na vraha“ je zde jen příjemným bonusem.

Vynikající detektivní příběhy, skvěle vylíčená atmosféra, hlavní postava, která se vám dostává pod kůži s každým dalším příbehem víc a víc. Londýn za vlády Jindřicha VIII. nebyl místem příjemným k životu, ale rozhodně se v něm našlo dost příležitostí pro napínavá detektivní pátrání.

První čtyři díly série, odehrávající se ve velkém městě kdesi na kanadském středozápadě, byly napsány v druhé polovině šedesátých let. Hlavní postava celé série Jim Qwilleran, pro přátele Qwill, kdysi špičkový krimi-žurnalista, je v nich představen jako trochu uťápnutý flegmatik, poněkud zdeptaný alkoholem, rozvodovým řízením a nutností přijmout z existenčních důvodů podřadnou práci v provinčních novinách. Již v prvním dílu se objeví další z protagonistů série, siamský kocour Koko, v dílu třetím přibude jeho družka Yum Yum. První tři díly vyšly bezprostředně po napsání, čtvrtý spatřil světlo světa po dlouhých 18 letech. Jako detektivkám nelze těmto románům mnoho vytknout – svižné, zajímavé a vcelku i napínavé čtení, ozvláštněné přítomností kočičího dua, které se v mezích svých kočičích možností podílí na řešení zločinů. V dílu pátém se Qwill se svými kočkami stěhuje, zprvu dočasně, do městečka Pickax City v okrese Moose County, „400 mil severně od zbytku světa“, kde po vzdálené příbuzné dědí mnohamilionový majetek pod podmínkou, že se zde trvale usadí, což posléze také činí. Dalších 24 dílů série se pak stává nejen „černou“, ale v plném smyslu toho slova společenskou kronikou městečka a okresu. Pořád se ovšem jedná o plnokrevné detektivky, zápletky vražd a dalších zločinů mají svou logiku, i když jsou stavěny tak, aby k jejich řešení mohly přispět svoji „troškou do mlýna“ Qwillovy kočky, zejména Koko. Snad jen v posledním dílu je znát místy trochu překotná snaha uzavřít nejen knihu, ale celou sérii, v podstatě jde o nostalgické loučení téměř stoleté autorky se svými čtenáři, s Jimem Qwilleranem a milovanými kočkami. Sérii jako celek hodnotím výše než některé jednotlivé díly – není to určitě ta nejnapínavější detektivní série, Qwill ani Koko jako Velcí Detektivové zdaleka nejsou ti nejgeniálnější, ale po celou dobu si udržuje poměrně vysoký standart, ani pasáže mimo detektivní linii nenudí a nesvádějí k přeskakování, navíc jednotlivé díly jsou relativně samostatné a je tedy možno se k nim vracet. Jak již zaznělo v některých komentářích k jednotlivým dílům, škoda jen dosti odfláknuté redakční práce.

Čtyři přečtené díly z prostředka série (9.-12.) asi neumožňují více, než jen dílčí hodnocení, nicméně: „Tři ruce ve fontáně“ – zde jako by se autorka nemohla rozhodnout, zda chce psát detektivku nebo historický román. „Šelmy v aréně“ – určitě zajímavější, nejen námětem: vyšetřování vraždy lva, to asi v žánru nemá obdobu. „Jedna panna navíc“ – nuda, nuda, nuda… detektivní stránka příběhu téměř zcela potlačena. „Óda na bankéře“ – výrazně nejlepší a „nejdetektivko­vatější“ z této čtveřice, motivace zločinů věrohodná, závěr evokuje příběhy s Hercule Poirotem či Nero Wolfem – shromáždění všech přeživších podezřelých a dalších zainteresovaných a usvědčení vraha. Celkově série dle mého názoru trpí především nekonečnými popisy téměř neměnných rodinných a příbuzenských vztahů, v podstatě se jedná o společenské romány pro ženy v historickém hávu, ozvláštněné více či méně zdařilou detektivní zápletkou. Nepochybuji, že série si své čtenáře a hlavně asi čtenářky najde. Na druhé straně porovnání s četnými dalšími sériemi historických detektivek autorů (namátkou) Clynese/Dohertyho, Petera Tremayna či Candace Robb, nakonec třeba i Vlastimila Vondrušky [když už nechci srovnávat s mojí oblíbenou sérií Případů bratra Cadfaela] vyznívá, alespoň z mého pohledu detektivkáře, jednoznačně ve prospěch těchto jmenovaných. P.S.: Ani po přečtení dalších dvou dílů (13. a 14. – viz komentáře) necítím potřebu na svém hodnocení něco měnit.

Nejlepší detektivní příběhy v hávu fantasy (magie na denním pořádku) z doby alternativní Británie, kde nezemřel Richard Lví srdce v bitvě, ale jako starý vladař sešlý věkem, který založil zcela novou dynastii. Příběhy s lordem Darcym (novodobý Sherlock Holmes), ve službách prince Richarda, se odehrávají zhruba v polovině dvacátého století. Darcyho pomocníkem není doktor Watson (byť lékař Palfrey by za něj částečně pokládán být mohl), ale jeho čarodějný přítel – mistr Sean O´Lochlainn. Jedná se o klasické detektivní příběhy plné železné logiky ve smyslu klasické detetivky, ale prodchnuté laskavým humorem a nadhledem, kterým Randall Garratt doylovské postavy jednoznačně obohatil.

Zatímco James Bond mě nikdy příliš nebral, příběhy jeho předchůdce Hugha Drummonda jsem přečetl několikrát s velkou chutí. U nás vyšla část, kde se vyskytuje zloduch Karl Paterson a jeho neméně zlotřilá žena (svazky 1–5), a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Sapper napsal. Závěrečné díly „Poslední utkání“ a „Mstitelka“ dokonce obsahují několik fantastických vynálezů z dílny Patersonů. Je jisté, že Sappera z velké části inspirovaly sešity „dime novels“, zejména Nick Carter, ale přesto jde o čtení mnohem střízlivější a umírněnější. Je jen škoda, že dnešní mladé čtenáře už zřejmě Sapper neosloví…Proč? Inu, jednak se k 90 let starým knihám těžko dostanou…a pak, tehdy se ještě autoři snažili popisovat zločin s nadhledem, nikdo se nevyžíval v sadistických hrátkách, tak jak je tomu u současných thrillerů…