PITAVAL - databáze detektivní, thrillerové a špionážní literatury

Na to, jak závažná témata autor rozebírá, jsou jeho hrdinové až podivně neosobní. Kde by šlo z emocí něco vytřískat, tam jsem s postavami soupeřil, abych jim vůbec porozuměl. Samotný doktor Quirk je pak figurou neslanou nemastnou, přitom plnou vnitřních rozporů, které nedokáže zpracovat, ale do kterých není čtenáři umožněno nahlédnout. V podstatě jediné, co vyplývá na povrch, je skutečnost, že miloval jinou ženu, než jakou si vzal.
Téma únosu novorozenců a jejich přeposílání do Bostonu je atraktivní, přičemž zápletka je v tomhle ohledu neotřelá. Jenže průběh je natolik nudný, že jsem měl problémy vůbec se donutit ke čtení další a další kapitoly. O to spíš, že příběh je rozdělen na dvě linie; jednu, ve které se snažíme dopátrat, co se stalo a druhou, ve které sledujeme důsledky toho všeho. Díky tomu je nám podstatná část věcí známa dopředu, takže spíše než kriminálku připomíná dění sociální drama. Po stránce jazykové je to skvostné, ale chybí tomu to nejpodstatnější – duše detektivky.

„Dortmunder měl mnoho důvodů propadnout depresi a každý z nich byl dobrý.“
Tohle je zkrátka dokonalost. Tentokrát sice Donald E. Westlake vystavěl zápletku jinak, nic však nezmizelo z jeho příznačného smyslu pro humor. Za vším opět stojí Dortmunder, který se ve slabé chvilce upíše jeptiškám, že pomůže jedné z jejích sester utéci z domova, což v tomto případě znamená zbohatlickou pevnost v útrobách mrakodrapu. Aby toho nebylo málo, ve stejný čas na stejném místě operuje polovojenská skupina, najatá pro vyvolání převratu v jakési nepříliš důležité zemi. Karty jsou rozdány, zábava může začít…
A taky že začala, především úvod, ve kterém se hrdina seznamuje s nemluvnými jeptiškami, je naprosto dokonalý. Ačkoliv jsem měl v určitý moment pocit, že příběh stagnuje, autor mě velice rychle vyvedl z omylu, přičemž Dortmunder v myčce na nádobí, to je něco, na co se nezapomíná. Ostatně, složení jeho zločineckého týmu z Drobka, Howeyho a slečny Taylorové dalo mojí bránici zabrat víc, než je zdrávo.

Tohle mohl být fajn thriller, nebýt dvou pro mě závažných nedostatků. Prvním je zbytečné rozdělení dějových linií, které nejenže se protnou až na posledních stránkách, ale ve finále jsou pouze berličkou, aby Magda Stachula mohla nějak vybruslit ze zápletky a vyhnout se přímému konfliktu. Ono vytvářet přes dvě stě padesát stran napětí a pak před vyvrcholením utéct, působí nikoliv jako tvůrčí invence, ale jako projev literární zbabělosti. Druhou výtkou je pak neadekvátní natahování děje, kdy hrdinka víc času tráví přešlapováním a fňukáním, než skutečnou akcí. Nemluvě o tom, že „propracovaná“ psychologie postav se funkčně podbízí čistě přáním autorky.
Zároveň však nemohu popřít čtivost díla. Polská nátura dává příběhu netradiční formu a k tomu je potřeba přičíst i momentky z pražské městské hromadné dopravy, třebaže značně stylizované. Škoda, že se autorka rozhodla jít cestou komerční jistoty a natvrdo kopírovat úspěšnější angloamerické konkurentky jako jsou Paula Hawkins a B. A. Paris.

„Pohřební ústav Rand Brothers byl tak krásný, až v člověku skoro vyvolával touhu zemřít.“
Máte-li chuť na literární výlet do roku 1961, Richard S. Prather vám bude důstojným průvodcem. Zápletku umí rozehrát stylově a až na několik drobných výjimek udržuje tempo vyprávění ve vyvážené rovině. Vývoj událostí je přitom přehledný a dobře promyšlený. Že je hlavní hrdina sympaťák, jehož rozlišovací schopnosti mezi černou a bílou jsou nezpochybnitelné je samozřejmostí, stejně jako jeho pozdější podlehnutí osudové femme fatale – třebaže tenhle moment bych si v příběhu klidně odpustil. Situaci nahrává i další skutečnost; ačkoliv se detektiv Sheldon Scott tváří jako starší bratr Sherlocka Holmese, jen s trochu krvavějšími klouby na rukou, jakmile dojde na nějaké intriky ze stran žen, je bezelstný jako koťátko, potýkající se s klubkem bavlny.
Na svou dobu pravděpodobně jedno z těch lepších jmen na poli „drsné školy“, ale postupem času zcela adekvátně skončilo zapomenuto v šedi žánrově podobných děl.

Tak tohle byla jiná meducína než Sirotci z Brooklynu. Ačkoliv se nakladatel tváří, že Jonathan Lethem opět vystřihl prvotřídní žánrovku, od reality se vzdálit víc nemohl. Kde byli Sirotci poctivou gangsterkou s kriminální linií, je Pouštní dívka experimentální text s existenciálním přesahem, převázaná detektivní mašlí. Přičemž ústředním mottem vyprávění je frustrace z Donalda Trumpa na postu prezidenta Spojených států a společenská neuspořádanost mladé dívky v moderním věku.
Rozhodně přitom nemohu říct, že bych pochopil úplně všechny dějové kličky a dokonce bych si i tipnul, že v nich k pochopení možná ani nic není – autor jednoduše montuje jednu událost ke druhé, aby výsledek nějak ladil k sobě, přičemž jeho esem v rukávu je road trip současnou Amerikou. Neříkám, že mě to úplně nebavilo, Jonathan Lethem je zručným vypravěčem, který baví jak potřeštěnými charaktery, tak podmanivým tempem příběhu. Problém je, že člověk při čtení neustále přehodnocuje, co že to kruci vlastně drží v ruce.

Advokátní praxi provozuje z povinnosti, klienty však nikdy nenechá ve štychu. Není mladý, neholí si hlavu a ani nenosí černou. Je spíš starší a barevné spektrum jeho oblečení se pohybuje na ose mezi barvami žvýkacího tabáku, přes tabák šňupací, až po tabák dýmkový. Přesto je častokrát tím jediným, kdo stojí mezi zločinem a spravedlností. Tentokrát mu na stole přistane žádost o nalezení promiskuitního barmana, jenž zmizel s citlivými fotografiemi význačného soudce. Zdánlivě fádní případ se komplikuje v okamžiku, kdy je barman nalezen mrtvý. A ještě větší obrátky události naberou, když se ukáže, že dotyčný vůbec nebyl tím, za koho se celou dobu vydával…
Peter Temple sází na poctivé řemeslo „americké drsné školy“ a komponuje cynický příběh zcela v duchu otců zakladatelů žánru Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. Detektivní román Konec světa přináší fascinující pohled na korupční praktiky soudobé australské politiky, které jsou natolik „veřejné“, že už je nikdo raději ani „nevidí“.

Detektivka? Ani náhodou. Ale jako telenovela na pokračování, kde se vyprávění zabývá pohnutky i těch nejméně důležitých protagonistů, funguje Ostrov šedých mnichů náramně. Ačkoliv všechny ty existenční krize a niterné psychologické profily jsou dost přímočaré, to už i příběhy Danielle Steel obsahují víc originality. Navíc ve světě Michaely Klevisové snad neexistují lidé, kteří by byli alespoň trochu spokojeni se svým životem.
Osobně mě ovšem nejvíc vytáčel způsob, jakým autorka záměrně zatajuje informace, které kdyby předložila hned zkraje románu, mohli jsme se celému tomu emočnímu spektáklu vyhnout, protože vrah by byl šmahem za katrem. I když je otázkou, zdali by tento jednoduchý úkon nebyl na policisty moc; kromě sypání mouder z rukávu se jinak totiž jako kriminalisté příliš nepředvedou.
Plusem je, že je kniha uzoučká a nepostrádá neustále se vyvíjející zápletku, což automaticky nutí ke čtení. Tedy pakliže vás zaujme průběh a jste zvědavi, jak to dopadne. U mě to bylo hodně na hraně.

Existují životní jistoty, na které se dá vždycky spolehnout. Může-li se něco pokazit, pokazí se to. Vezmeš-li práci pro kamaráda, bude z toho zákonitě malér.
Soukromé očko Lars o tom ví svoje, přesto se nedokáže vyhnout pohromě, i když ji vidí, cítí a slyší přicházet. Ještě štěstí, že láska k tvrdé muzice a nezdolná letora z něj za ty roky udělaly chlapa do nepohody, co si umí poradit v každé situaci. Například když se ze dne na den ocitne v aréně pouličních zápasů, kde lze stejně snadno vydělat velké peníze, jako přijít o život.
Nový román Daniela Grise se nese ve stejném duchu jako ty předchozí, takže není nouze o jízlivý humor, cynické postřehy ani nadsazený machismus. Detektivka je to sice jen tak do půlky vyprávění, ale coby thriller funguje zápletka skvěle. Ostatně autorovou největší devízou je přikovat čtenáře k příběhu, i kdyby se v něm vůbec nic nedělo. Což ovšem případ pátého Larse rozhodně není, nehledě na skutečnost, že pravidla hry se do příště evidentně od základu změní.

I když je děj trochu přitroublý a překombinovaný, příjemně se těch čtyři sta stran četlo. Oproti předchozímu titulu Dojitý orel mi ovšem přišlo, že je zápletka sevřenější, ba dokonce atraktivnější. Pořád se to ale nese v duchu jednoduchého akčního dobrodružství, kterému snad občas chybí špetka humoru, eventuálně originality ohledně historických odkazů a sem tam ztrácí vyprávění dech vinou zbytečných odboček. Ty pak působí dojmem, že se James Twining chtěl pouze podívat na co největší počet evropských památných míst, což ještě podtrhne závěrečné vyústění příběhu. Nejzásadnější slabinou však pro mě zůstávají nevýrazné postavy, kdy mě bavily spíš záporné figury pro jejich zlounské chování, než čestní a spravedliví hrdinové, vytvoření možná dle Příručky mladých svišťů.
Jako film by Černé slunce fungovalo báječně, přesně ten typ na odreagování během půldruhé hodiny v sobotu večer, v neděli ráno. Škoda, že knihu za tak krátkou dobu nezdoláte, nejste-li tedy zrovna přeborníkem v rychločtení.

Vládce džinů si ve světě rychle vydobyl jak popularitu mezi čtenáři (cena Locus 2022), tak uznání žánrových kritiků (cena Nebula 2022). Bylo by snadné odsoudit úspěch knihy pro současné trendy, jimž jde vyprávění naproti, ke cti autora je však třeba říct, že s nimi umí fantasticky zacházet. Nesklouzává k nezáživným popisům či těžko představitelným scenériím, ale s odhodláním kriminalisty se soustředí jen na to pro zločin podstatné. Jeho ženské hrdinky jsou navíc v mnoha ohledech přesvědčivější než leckterý ostřílený lovec monster, a exotické prostředí Egypta, zahaleného steampunkovým odérem, dodává celému dobrodružství ten správný šmrnc. Tomu pak výrazně pomáhá i ostré tempo, kterým se autor opře do zápletky a nekomplikuje si život nepodstatnými odbočkami. Veškeré stopy a náznaky mají svůj logický smysl, díky čemuž se těch čtyři sta padesát stran čte takřka jedním dechem. Hezky tu přitom funguje komorní detektivní linie, neokoukané pojetí starých legend a samozřejmě svižné dialogy.

Priznam se, ze pro me velke zklamani. Povidky rozdilnych kvalit, alternativy nepresvedcive, ramcovy pribeh asi vlastne prekombinovany, pritom matematicky trivialni.

Stránky nasáklé alkoholem, kocovinou a cynickými hláškami hlavního hrdiny připomínají více pijácké tažení než detektivku. Detektivní linie s akční vložkou by se vlezla do krátké povídky, po zbytek příběhu se čtenář brodí chlastem, splínem, touhami a dalšími emocemi nejen soukromého očka, ale i dalších důležitých postav. Beze sporu ten román něco do sebe má, protože jsem ho musel dočíst do konce a neodložil ho jako ztrátu času, ale stejně to nebyl přesně ten druh příběhu, co jsem od čtení očekával.

Román se rozjíždí hodně pomalu, čtenář nahlíží přes rameno novináři, potýkající se s problémy snižování rozpočtu i zaměstnanců v redakci tištěného deníku. Od druhé třetiny knihy už to naštěstí standardně odsýpá, jak se na Connellyho sluší. Není nouze o dramatické i akční momenty. Zklamal mě fakt, že pachatele známe téměř od začátku a pouze sledujeme cestu hlavního hrdiny a agentky FBI Rachel k jeho odhalení. Ubírá to momentu překvapení, snižuje dávku napětí. Celkově to hodnotím jako slabší kousek od pana spisovatele, přesto stále vysoko nad průměrem detektivního žánru.

Prostřednictvím Jacka McEvoye můžeme nahlédnout do nového stylu novinářské práce, ať na webu, nebo následně podcasty. Samozřejmě, že hlavní osu příběhu tvoří jeho soukromé pátrání po vrahovi žen. Občas zbytečně urputný novinář, který staví svou práci nad vztahy, což je vlastně obdoba policejního detektiva Bosche. Connelly odvedl jako vždy perfektní práci.

Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš se staly zárukou dobré historické detektivky z dob Rudolfa II. V tomto příběhu jsme se jejich prostřednictvím zúčastnili pátrání po atentátnících na arcivévodu Matěje Habsburského ve Vídni. Rozmotávají zápletku plnou intrik, starých hříchů a křivd. Vše se děje v rychlém tempu, děj má jako vždy patřičné napětí a rychlý spád.

Lepší než předchozí Casino Royale, ale stále to nějak není ten James Bond, na kterého jsme zvyklí. V první řadě – hrdina zápletkou spíš proplouvá, než že by aktivně pracoval na jejím vývoji. Nechává se chytit do jedné pasti za druhou, aby pak pomocí náhody vyvázl ze všech problémů. Vlastně během celého vyprávění nepředvede nic, čím by mě přesvědčil, že je nějakým super agentem. Jedinou schopností, jíž se může pochlubit, je svádění žen, což mi pro špionáž na nejvyšší úrovni nepřijde zrovna jako razítko kvality.
Zápletka samotná je však povedená, třebaže hlavní padouch je vykreslen jako největší zločinec pod sluncem a přitom jeho činnost je čistě pašerácká. Což ale paradoxně působí mile civilně; spíše, než nějaké to obligátní ovládnutí světa a tak podobně. Z finále jsem byl ovšem rozpačitý, protože opět zapracovala náhoda a ne hrdinovy schopnosti. Nemluvě o jeho závěrečném pláči, kterým se asi pokusil vykompenzovat všechnu tu macho náturu. Z mého pohledu ji však hlavně zašlapal do země.

Krysařovy děti nakonec naplnily mé černé prognózy, jež začaly klíčit ve finále předchozího románu. Nejen, že si Belinda Bauerová příliš neporadila s rolí antihrdiny, ale co se týče zápletky, předvádí jednu z těch nudnějších verzí detektivního vyšetřování. Tedy – stane se zločin, kriminalisté se ocitnou ve slepé uličce, a tak čekají, až se odehraje zločin další a doufají, že tentokrát nechá padouch nějaké stopy. Díky tomu jimi čtenář spíš pohrdá, než že by jim fandil. O to víc působí tenhle přístup absurdně, že se únosy dětí odehrávají v okresu malého městečku.
Nijak tomu nepomáhá ani hlavní postava, jež polovinu vyprávění profňuká a druhou čeká na záchranu. Takže vlastně to jediné, co mě na románu tentokrát vážně bavilo, byly profily okrajových postav, které by samy o sobě vydaly za samostatný příběh, kterýžto by však se zápletkou neměl vůbec nic společného. Taky proto chápu ty čtyři stovky stran rozsahu, což ovšem bude nemilé překvapení pro všechny ty, co čekali strhující thriller.

Čekal jsem vzhledem k autorově popularitě něco většího. Thomas Brezina však zcela překračuje hranice reálného, aniž by se občas pozastavil nad těmi nejzákladnějšími prvky – jako že čtveřice dětí jede přes půl Spolkové republiky pro jakousi pochybnou výhru a samozřejmě bez doprovodu rodičů. Nevadí mi, když jsou hrdinové románu prckové, ale pohrát si trochu s uvěřitelnou koncepcí by tvůrce stálo minimum námahy a hned bych k příběhu přistupoval smířlivěji. Tahle spisovatelova neochota něco „vymýšlet“ se pak táhne napříč celou zápletkou, která je díky tomu prostinká i překombinovaná zároveň.
Plusem tak pro mě zůstala pouze čtivost, jež se románu upřít nedá. Od první strany se neustále něco děje a napětí je tolik, že ho dětský čtenář ani nestíhá všechno vnímat. Ovšem slova jedné z postav trefně vystihují podstatu celé knihy: „Jak tak poslouchám váš příběh, zjišťuji, že je celý založen na náhodách." Když čtenáři (ať už velkému či malému) tenhle detail nevadí, je všechno v nejlepším pořádku.

Začátek výborný a vůbec celá první polovina románu mě vysloveně nadchla. Jenže pak se nadšení začalo vytrácet, když jsem pochopil, kam zápletka směřuje. Tedy ne že by se dalo o nějaké zápletce mluvit. Galveston je prostě román ve stylu filmu Pomsta Tonyho Scotta, kdy celou dobu vyhlížíte eskalaci, jenže ta ve finále přijde ze zcela jiné strany, než dle tradic očekáváte.
Přestože po jazykové stránce nemám co vytknout, přesně tento druh románů mi jednoduše nesedí – málo se toho děje, hodně se mluví, prožíváme jednu osobnostní krizi za druhou a nakonec to nikam nevygraduje. Atmosférou podobný kousek thrilleru Krev na sněhu od Joa Nesbøho dokáže však díky většímu počtu stran v některých momentech nudit až hrůza a to především pro nulový vývoj gradace a spousta fňukání ve slovech. Tíha středního věku je u nájemného zabijáka z psychologického hlediska asi náramná věc, ale mě se tento způsob budování napětí zdá se poněkud nešťastný. A nic na tom nemění ani tarantinovská drsnost vyprávění.

Dobrý příběh, čte se moc dobře, ale zápletka je dost jednoduchá, až nehodná genialitě Sherlocka Holmese. Možná je to i tím, že jsem většinu povídek o Sherlockovi už četl několikrát, ale o co vlastně jde lze odhadnout poměrně brzy.

Jak mi série Martina Becka od prvních dílů moc neseděla, šestá a teď i sedmá kniha opravdu stály za to. Zatímco Policie pomo pije okouzlila svým humorným podkresem, Säffleská bestie naopak uhranula temným, přímočarým a v základu jednoduchým příběhem. Třebaže zápletka se rozjíždí pomalu, v druhé půli nečekaně nabere na síle a u posledních stránek čtenář jen trne, kdo všechno bude semlet lavinou událostí.
Rozdíl oproti předcházejícím dílům je i v koncepci, tentokrát zde nedochází k vyšetřovacímu tápání či bloudění po vedlejších kolejích – kdo je viník je jasné poměrně záhy, jen je třeba si ujasnit některé souvislosti a než začne vývoj událostí něčím nudit, dochází ke zběsilému vyústění. Zároveň mi vyhovovalo, že náhled do života Martina Becka byl tentokrát minimální a nepůsobil jako něco navíc. Snad jen, že příliš mnoho postav se mi průběžně pletlo jmény i povahovými rysy, přičemž valná většina jich byla vlastně zbytečná, protože celé drama šlo uhrát klidně o třech hlavních aktérech.

Já prostě miluji tyhle zápletky, kde si spisovatel zakládá na dějové lince víc než na hrdinově psychologickém rozboru a důkladném seznámení se s jeho sociální situací. Díky tomu se na malém prostoru odehrávají šílené věci. Jeden zvrat následuje další a člověk jen odhaduje, kam to všechno může dospět. Přičemž čas románu nijak neuškodil – až na pár archaických obratů ze sedmdesátých let funguje příběh na jedničku. Zároveň je fascinující, jak je osnova nepředvídatelná, protože James Hadley Chase neustále něco naznačuje a ono je to nakonec všechno trochu jinak. Ačkoli občas by si za to zasloužil přes prsty, neboť leckdy mlží naprosto zbytečně, jen aby se pořád něco dělo, což však vyjasní až okamžik, kdy máte celou mozaiku poskládanou a zpětně rekapitulujete děj. Jistě, má to svoje mouchy, některé momenty se vyjeví spíš na úkor autorova přání, než uvěřitelného vývoje a hrdinové zpravidla nejsou „rytíři na bílém koni“. Možná ale právě proto mají Chaseovy romány i po letech takový šmrnc.

Na to, jak je poslední kniha věnovaná poručíku Borůvkovi krátká, propletenec postav a zápletky je natolik komplikovaný, že jsem se v jednom i druhém přestal brzy orientovat. On příliš nepomohl ani záměrně pozměněný vypravěč, kdy příběh nesledujeme z pohledu smutného detektiva, ale nějakého joudy z Toronta, který se účastní vyšetřování. Jde sice o věrné zachycení obyčejného člověka (s dost pravděpodobně autobiografickými prvky), ale sám Borůvka má kvůli tomu roli natolik vedlejší, že jeho post mohl odehrát kdokoliv jiný a nic by se nestalo. Jeho přítomnost v zápletce postrádá faktické opodstatnění, přičemž pan Škvorecký navíc spoléhá na čtenářovu znalost postavy z předchozích dvou knih, takže kdo s Návratem naskočí do vlaku poprvé, ocitá se ve značné nevýhodě.
Jako vždy ovšem nelze ignorovat čistou stylistiku a nádhernou práci s českým jazykem. Kdyby se však autor mermomocí nepokoušel zakomponovat román do trilogie a pokusil se příběh nasměrovat vlastním směrem, udělal by podle mne lépe.

Netušil jsem, že mě tohle drama ze soudní síně zaujme a strhne. Žádné akční pasáže v knize nejsou, přestřelky se konají pouze slovní, mezi advokátem Hallerem a státní zástupkyní u soudu, přesto je to napínavé, poutavé čtení. Michael Connelly prostě umí psát.

Série středověkých detektivek Ellis Petersové má v sobě i přes svůj literární věk podmanivé kouzlo, nespočívající ve slovutných postavách či důmyslných zápletkách, ale v jednoduchosti místa a doby. Autorka nedělá z vyprávění pohádku, přesto na vás dýchá nostalgie středověku, kdy život byl snad o tolik jednodušší. Neznamená to ovšem, že méně krutý. Ostatně, objevení mrtvého těla při orání půdy a podezření ze zločinu nejtěžšího, jež padne na jednoho z mnichů kláštera svatého Petra a Pavla, dokazují, že prohnilá lidská povaha se za posledních osm set let nijak moc nezměnila.
Hrnčířovo pole představuje další z případů moudrého bratra Cadfaela a postav okolo něj, bez nichž by vyšetřování záhady nebylo kompletní. Tohle vyprávění nestojí na jediné figuře, která svým bystrým úsudkem odhaluje jedno tajemství za druhým. Tady i prosťáčkové mají své místo, stejně jako šlechtici, sedláci, či zákonem stanovení šerifové. Možná právě kvůli tomu působí příběh navzdory době dávno minulé tak uvěřitelně.

„Smrt je v životě jediná jistá věc, až děsivě jediná věc, na kterou je možné se opravdu spolehnout.“
Nenáročný thriller o umírání, houbách a nevěře. Antti Tuomainen tentokrát vyměnil poetické hloubání za komediální rovinu, kterážto vyprávění sluší mnohem víc. Ovšem nečekejte od finského humoru rozvernou taškařici se spoustou vozembouchů. Tedy, pominu-li mé nekonečné snahy o vyslovení jmen jednotlivých aktérů, které mě rozesmávalo samo o sobě. Každopádně, autorova představa vtipného momentu spíš připomíná vkus Sama Raimiho, přičemž dávkování je ohraničeno velkými časovými intervaly. O to víc pak zaskočí, když na ně dojde, stejně jako pobaví svou morbidností. Zbytek vyprávění už na tom tak vesele není; lépe řečeno, většinu prostoru zabírá hrdinovo nepříliš konstruktivní hájení nejen svého manželství, ale i vlastní firmy. Přestože však gradující události překvapí jen sporadicky, výsledné odhalení potěšilo právě kvůli tomu, že se vydalo jinou cestou, než jaká se zdála od poloviny narýsovaná.

Ústřední motiv je přesně dle mého gusta – dvojice amatérských horolezců se přichomýtne k havarovanému letadlu hluboko v nedostupných horách a kromě jednoho přeživšího v něm naleznou také kufřík plný drog v hodnotě dvou milionu dolarů. To už člověku zamává se svědomím. Jenže štěstí není zadarmo a občas je cena za lehce vydělané peníze vyšší, než by se komukoliv chtělo zaplatit…
Kanadský výtvarník, redaktor a spisovatel David Harris se netají nadšením pro horolezectví a je to znát na všech popisovaných chytech, fintách a postupech, které s lezením souvisí. Líčení této adrenalinové rekreace zvládá autor parádně, naneštěstí ne vždy to má v příběhu své místo, protože víc vzrušení čtenář zažije u spontánních výstupů, než při samotném konfliktu s překupníky kokainu. Mému výslednému zklamání pak nahrály i schematické postavy, unáhlené zvraty a začátečnická stylistika. Přesto si cením dobrého nápadu a zajímavého vývoje zápletky, která v jiných rukou mohla klidně zabodovat na prvoligové úrovni.

Důmyslná detektivka, kde spisovatel aplikuje matematické uvažování na pravidla žánru. Ovšem nepočítejte s nějakým jasným vzorcem, podle něhož by šlo snadno vypočítat, kdo je pachatelem vraždy. Alex Pavesi si jen hraje se slovy, aby na pozadí několika vedlejších příběhů rozkryl zločin ukrytý v minulosti, což ale čtenáři poměrně rychle docvakne z nepřímých náznaků a souvislostí. Přesto umí vyprávění překvapit, jak snadno se dá udělat z oběti vrah či z podezřelého detektiv, plus další možné kombinace těchto čtyř proměnných. V tomhle ohledu si knihy cením asi nejvíc, protože závěrečná odhalení krásně dokazují moc psaného textu a také zdůrazňují skutečnost, že „krimi is not dead“. Jen k Osmi detektivům člověk nesmí přistupovat jako ke zlomovému titulu, protože by mohl být především zpočátku zklamán tím, o jak prostinké zápletky v jednotlivých epizodách vlastně jde. Nicméně nemohu autorovi upřít cit pro nápadité kulisy a schopnost využívat všech eventualit, jaké koncept vyšetřování umožňuje.

Bezejmenné americké město, příkoří na nevinných, osamělá žena a dva zločinecké gangy, to jsou ingredience stvořené přímo pro Reachera. Stránky letěly jedna za druhou, má to dynamiku, napětí a ta pohádka pro dospělé by se dala i vcelku přijmout, dokud Jack v akci likviduje gangstery pěstí i pistolí. Postupuje zdánlivě strategicky, analyzuje situace, ale bez štěstí a náhody by byl stejně dávno mrtvý. V posledním úseku knihy bohužel odhaluje velké protistátní spiknutí, na které nepřišli ani vládní zpravodajské služby. Tady se už mění pohádka ve sci-fi. Každopádně se mi Spravedlnost četla dobře, pobavila a zasloužené ji za to patří 80%.

„Ženy a vrahové jsou ve svých činech nevyzpytatelní.“
Nenápadná detektivka ještě nenápadnějšího (alespoň u nás) německého spisovatele. A přesto, navzdory šesti křížkům, které nosí na zádech, strčí Pět mrtvých starých dam leckterý moderní thriller do kapsy. Na sto třiceti stranách rozehrává Hans Gruhl pozoruhodnou sérii vražd, jejichž pachateli čtenář společně s hrdiny prostě musí za každou cenu přijít na kloub. Autor si přitom vystačí s málem, případ nijak extrémně nekomplikuje a po celou dobu vyprávění tlačí děj kupředu, bez zbytečných odboček, psychologických kliček či bezpředmětných návratů do minulosti. Dojde sice na několikero drobných opomenutí nepsaných pravidel žánru, ale ty – už jen pro ten komorní a zábavný styl vyprávění – tvůrci se shovívavým úsměvem odpustíte. Nepatrné archaismy ve slohu pak dodávají příběhu nostalgickou patinu starých časů, kdy Agatha Christie byla stále Královnou, zatímco Chrisi Carterovi chybělo ještě hodných pár let k tomu, aby vůbec mohl tahat kačera.

Harlan Coben má, coby autor thrillerů, úžasnou schopnost zaujmout čtenáře hned prvními kapitolami, kdy nic nedává smysl, absurdnosti se vrší jedna na druhou a vy prostě za každou cenu chcete zjistit, která bije. Jenže každá záhada musí být vykoupena řešením a tady už je sázkou do loterie, jak moc smysluplně se to spisovateli podaří zkomponovat tentokrát. V případě Šesti let bylo těch ústupků logice na můj vkus o něco víc, než bych si přál, ale co už. Chcete-li se bavit, nehledíte na nedůvěryhodné postavy, charakterové nesrovnalosti ani na díry v dějové osnově. Prostě si užíváte adrenalinový vývoj událostí, přičemž si uvědomujete, že román má s realitou společného asi tolik, jako pohádka s hororem. Mě osobně hodně štval nešvar v podobě neříkání si informací, častokrát úplně zbytečně, jen aby se natáhla a zkomplikovala zápletka. Kdyby jedna postava jednala s druhou na rovinu, polovina událostí by se nemusela odehrát tak, jak se odehrála. Jen by to pak už zas nebyla taková zábava, že?

Frederick Forsyth povedeně líčí počátek války v Perském zálivu, jen mu nedokážu zcela odpustit černobílé vidění celého konfliktu, třebaže se občas snaží odůvodnit jednání toho kterého Araba – jenže i tak na to nahlíží okem Evropana a kvůli tomu automaticky vyznívají jako pomýlené hodnoty jiných zemí, než těch, které „kopaly“ za koalici osmadvaceti států. Jinak ale spokojenost, máte-li chuť na plnohodnotný válečný thriller, s Boží pěstí nemůžete udělat chybu. Ačkoli se autor občas až únavně rozepisuje ohledně minulosti hlavních i vedlejších postav a k podstatě zápletky se román dobere až v polovině, pořád má vyprávění nenapodobitelný drajv, kdy pod přílivem vojenských, historických či špionážních informací graduje i samotný děj. Osobně se mi nejvíce líbila rekapitulace prvních dnů války a vojenských leteckých operací, protože za vším jsou vidět lidé a jen okoralé duše nedokážou cítit zmar ze ztrát na životech. Závěrečná operace Izraelců je pak docela zábavnou tečkou za celým příběhem.

Expendables z roku 1974, jen si do rolí akčních hrdinů promítněte hvězdy jako Sean Connery, Charles Bronson, Jean-Paul Belmondo, Steve McQueen či Michael Caine. V tomhle ohledu funguje román precizně, na sto šedesáti stránkách je všechno, co od žánru očekáváte a zároveň tam není nic, co by podkopávalo spád děje. Jack Higgins byl spisovatelem, který dokázal z válečných thrillerů udělat zábavu a zároveň akceptoval fakt, že čím víc slov, tím hůře se udržuje čtenářova pozornost. Technicky možná nebyl na takové výši jako Tom Clancy, ale co nezvládl po odborné stránce, dohnal po slohové.
Problém je nepřekvapivě stáří, kdy příběh, jenž ve své době měl alespoň špetku originality (a to ještě s přimhouřenýma očima), by dnes mohl být označen za jedno velké klišé. Na druhou stranu, milovníci podobných kousků si přijdou na své, a to včetně chlapácké nadsázky, strhujících přestřelek a nečekaných úderů pod pás. Samozřejmě se člověk nesmí moc zabývat logikou, ale to u podobného čtení dělá snad málokdo.

Hodně těžké čtení, několikrát jsem knihu odložil a znovu se k ní vrátil. Ačkoli jde o můj oblíbený žánr, prokousat se první třetinou knihy bylo pro mě docela peklo. Zvláštní sloh, spousta postav vstupujících do děje, rychle střídání lokací. Trvalo mi, než jsem si trochu zvykl, ale nakonec to stálo za to. Co nelze románu upřít je hutná atmosféra padesátých let čpící z každé stránky a citace z novinových článků a policejních hlášení ji ještě podtrhují. Kdybych měl srovnat román s filmovou verzí, kniha je, drahocenný, surový vytěžený diamant a film je jeho vybroušená verze do nádherného šperku. Obojí na sto procent stojí za čas, který jim věnujete.

T. Jefferson Parker umí perfektně vykreslit kulisy, těžkosti má naopak s rytmem napínavého vyprávění. Člověk od „kriminálního thrilleru“ zkrátka nečeká, že usne už při druhé kapitole. Ale abych nebyl jen za škarohlída, upřít se autorovi nedá dobrý nápad, stejně jako snaha držet vyprávění v civilní rovině, ve které obyčejní lidé dělají obyčejné chyby, jež je ale jako na potvoru svedou na hranu zákona. Naneštěstí výběr hrdinů nebyl v mém případě úplně trefou do černého, nemluvě o některých prvoplánových zvratech, u kterých by autor udělal lépe, kdyby se jim spíše zcela vyhnul, než je využíval ve prospěch děje.
Vlastně jediné, co se mi skutečně líbilo, byl motiv novodobého Robina Hooda, který v moderních časech nemá příliš světlé vyhlídky, protože ať už je lapka sebešlechetnější, stále je to lapka, pohybující se ve společnosti, kde morálka není právě tou nejdivočejší kartou. Navíc ideály mají od reality hodně daleko, a když máte doma tři hladové krky, je ten rozdíl ještě trojnásobně větší.

Nepříliš rozsáhlá knížka se čtyřmi krátkými příběhy, jako stvořená pro absurdně dlouhý čas mezi brzkým ránem a okamžikem, kdy už konečně můžete rozbalit dárky.
P. D. Jamesová není žádný začátečník, umí čtenáře uvést do děje a rychle zaujmout nápaditou psychologií postav, zachytit atraktivně prostředí a rozehrát správě tajuplnou atmosféru. Zločin pak využívá zpravidla k tomu, aby dostala protagonisty vyšetřování na jedno místo a nechala gradovat dialogy.
Úvodní povídka upoutá biografickým vyzněním, jen je samozřejmě otázkou, nakolik skutečně odpovídá realitě. Ale pointa je vtipná, třebaže nepřekvapivá. Druhá historka zas zajímavým způsobem pracuje s motivem svědka, který se může dopustit stejného zločinu jako vrah, nechá-li odsoudit svou nečinností nevinného. Poslední dva případy spojuje postava Adama Dalglieshe a je znát, že krátký rozsah nedává autorce možnost rozepsat závažnější drama, takže příběhy jsou spíše takovou milou vzpomínkou na samu postavu, než plnohodnotnými detektivkami.

Pozoruhodná shoda se Sběratelem kostí, tedy ve výjimečnosti hlavního hrdiny. Jenže kde jsem Lincolnu Rhymovi věřil jeho románovou úžasnost se vším všudy, postava Poutníka u mě od počátku narážela na zeď nedůvěry. Chybí mu jakákoliv uvěřitelná legenda o minulosti, jež by dala základy jeho brilantní mysli a fyzičce. Lépe řečeno – jediné co se člověk dozví je, že vystudoval vysokou s vyznamenáním a denně cvičí Krav maga. Superagent k pohledání. Ještě že jeho protivník je na tom s genialitou obdobně, jak ostatně prokáže při finální konfrontaci.
Špionážní thriller Terryho Hayese patří k těm, co se berou smrtelně vážně a zároveň jim chybí odstup od černobílého pohledu na světové uspořádání. Po vzoru Fredericka Forsytha se autor sice pouští do všeobecného vysvětlování různorodých detailů, častokrát však nepodstatných pro vlastní zápletku. Ta je přitom v základu jednoduchá, až na hranici béčkové filmové produkce, přičemž její rozdělení do dvou linií má podle mě smysl pouze z komerčních důvodů.

James Bond coby novopečená matka roztomilého stvoření jménem Gigi. Což o to, humorný potenciál námětu je nesporný, jen kdyby šlo o autorku se zkušenostmi ať už s žánrem thrilleru, nebo komedie. Protože to první v knize nefunguje kvůli absurdnosti (agentka ve službách Jejího Veličenstva, která zčista jasna zjistí, že skloubit rodinný život s pracovním je prakticky nemožné) a to druhé pro přílišné lpění na autentičnosti. Vtip člověk automaticky nebere vážně a je schopen historce odpustit kdejaký nesmysl, ale když už jej někdo sděluje jako rádoby fakt, nemůžu jinak než vypravěče chytat za každé slovíčko. Je ovšem vidět, že jde spíš o můj osobní problém, a ne o prohřešek vůči literárnímu bontonu. Každopádně ani zápletka příliš nezaujala, stejně jako rozebírání těžkostí, jimž je vystavena žena, nastupující do práce po mateřské dovolené – o to spíš, jde-li v její práci o zabíjení nebezpečných teroristů či ruských mafiánů, potažmo zachraňování světa před sofistikovanými počítačovými programy.

Ačkoli mistr hororu od prvních stran slibuje čtenáři hrůzu, na tu se v románu Později kupodivu nedostalo. To však nesnižuje kvality skvěle vyprávěného thrilleru s lehkým nádechem paranormálna. Zlí jazykové by mohli podotknout, že ústřední motiv by vystačil na povídku – a měli by i pravdu, nijak to ovšem neubírá na kráse příběhu, jehož hrdinou je chlapec, který mluví s duchy. Ne že by šlo o nějak objevný námět, ale v rukou Stephena Kinga se proměnil v cosi neokoukaného, tajuplného a napínavého. Ostatně, jak už jsme u autora zvyklí, protagonisté dramatu se představují pomalu a zápletka jde k jádru věci širokým obloukem, přesto nemohu říct, že bych se u tří set stránkové knihy byť jen na chvilku nudil. Sedly mi postavy, tempo i prostředí, včetně drobných postřehů z praxe literárního agenta. Jediné, co mi trochu uniklo, byla otevřená vrátka k případnému pokračování, jež naznačují, že si spisovatel koncept oblíbil a v hlavě už mu klokotají další nápady. A to mě spíš znervózňuje, než těší.

Ty čtyři hvězdy jsou čistě za mé osobní sympatie k autorce a za první polovinu knihy, která je z mého úhlu pohledu dokonalá. Naneštěstí druhá půlka a pak konec všechno pokazí. Přitom postavy (především detektiv Marvel) ani zápletka o podobném zvratu nijak nesvědčily. Pravdou je, že něco málo naznačil nulový vývoj, ačkoliv čtenář po celou dobu něco podobného od začátku čeká. Stagnace u detektivky není dobrým tahem, chcete-li udržet fanoušky kriminálek v napětí. Jistě, jeden obviňuje druhého, a to celé pak korunuje šokující odhalení, ale přiznám se, že tento způsob vedení vyšetřování zdá se mi poněkud nešťastný. A to se ani nezmiňuji o nedůvěryhodnosti motivací a zbytečně komplikované proveditelnosti. Jinak ale skvělé zpracování života na samotě u lesa a konfrontace městského policajta s tím vesnickým. Tohle Belindě Bauerové opravdu jde, stejně jako cit pro zajímavé postavy, ať už se bavíme o těch hlavních, nebo vedlejších. Obzvláště zloděj aut je figurkou zasluhující vlastní román.